Moje Barynka

Barynka byla hlavně moje kočka. Děti tolerovala, manžel toleroval ji.

Barynka byla dáma, vznešená a svá.Byla mlsná, zvědavá, hravá i lenošivá. Měla ráda svůj klid, když ji z něho někdo vytrhoval, uměla být vzteklá. Chodila za mnou, když už byl dům tichý. Nejraději se chodila pomazlit večer a ráno mě chodívala budit pár minut před budíkem, lehce do mě ťukala packou, abych ji pohladila.
Jak mi to chybí!

Pár dní po její smrti se mi zdál sen. Přišla za mnou. Věděla jsem, že je mrtvá. Pohladila jsem ji, jak to měla ráda, od hlavy až po špičku ocasu a řekla jsem ji „Děkuji ti za to, že jsi tu s námi tak dlouho byla.“
Alespoň tak jsem se s ní mohla rozloučit. Když ten, kdo nás o ni připravil, mi to nedopřál.

Byla tu s námi osm let. Za ty roky jsme si rozuměly. Věděla jsem, co znamená každé její mňouknutí a ona věděla, co po ní chci.
Ona byla člen naší rodiny.Věřím, že tu s námi byla ráda.

Těch několik týdnů, po kastraci, kdy jsme se rozhodli dát ji volnost, prožívala „renezanci kočičovství“ lezla po stromech, vyhřívala se na sluníčku, číhala, lovila…
Ale stále ji to drželo u nás. S námi byla na zahradě, byla zvědavá, zajímalo ji vše, co jsme dělali, až s námi odcházela domů.
Ten osudný večer jsme se zdrželi s kamarády na zahradě do tmy, nezavolala jsem si ji domů včas, nevím, kam se vydala, nevím, proč si nedala pozor. Srazil ji bezohledný řidič.

Myslela jsem, že tu s námi bude dýl.
Vzpomínám na ten týden, kdy jsem já byla nemocná, manžel v lázních a děti u dědy, to jsme si se užily nejvíc.
Byly jsme samy a pořád spolu.

Chybí mi. Stále ji vidím kolem sebe, na jejích oblíbených místech, kde tiše ležela a pozorovala. Všechny její ztráta zasáhla. I teď si na ni ještě vzpomeneme.

Díru v srdci dětem a častečně i mě zaplnil Deryk. Liška ryšavá, blechami, červy a svrabem prolezlý. Přišel k nám jako venkovní kocour, vděcný a mírný. Děti ho zbožňují, je jejich…
Barynka byla hlavně moje.

3.JPG, 181kB 2.JPG, 181kB 1.jpg, 181kB
 
počítadlo.abz.cz